Od prakoně ke koni
Od prakoně ke koni
Eohippus- Hyracotherium
Objevení Eohippa
Pečlivým zhodnocením a výzkumem nalezených zkamenělin se podařilo podrobně objasnit vývoj čeledi koňovitých od eocénu (starších třetihor), z doby před 60 miliony lety, až po počátky zdomácnění koně přibližně 4 000 let př. n. l. Malé zvíře, od něhož se odvozuje původ dnešního koně, nazvali vědci Eohippus, kůň z úsvitu dějin (jitřní kůň). Stejně jako jiní živočichové byl i tento prakoník výsledkem s součástí nepřetržitého vývoje. Jeho přímými předky byli podivní vymřelí kopytníci z řádu Condylartha, kteří žili asi před 75 miliony lety a jsou považováni za výchozí typ všech kopytnatých.
V roce 1867 byla v eocenních horninách objevena téměř úplná kostra příslušníka rodu Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů i z jiných amerických států se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. V Evropě se však už o třicet let dříve našly pozůstatky, původně zařazené do blízkosti damanů (Hyrax), a proto v r. 1840 dostaly jméno Hyracotherium. Brzy se však ukázalo, že toto zvíře je až na drobné odchylky skoro totožné s americkým rodem Eohippus. Trvalo však skoro sto let, než se podařilo bezpečně prokázat, že tyto odchylky nemají větší hodnotu než ty druhové rozdíly, a že jde o jiný rod. Hyracotherium je dnes platným názvem všech starobylých eocenních prakovníků, Eohippus je jen synonymem.
Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezena v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.
Popis
Condylartha, předkové koní i jiných kopytníků, měli na každé noze pět prstů, s velmi silnými, tlustými rohovitými drápy. O patnáct miliónů let později už měl prakoník Hyracotherium na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny- kopýtkem. Za prsty však měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku ,,ostruha“, malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu, je tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální.
Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili.
Oči Hyracotheria ležely skoro ve středu hlavy. To do značné míry omezovalo postranní vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější prostorové detailní vidění než rozhled.
Na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoních nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemných, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakovníků měla podobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvykle ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí.
Tyto vlastnosti podpořili přesvědčení vědců o tom, že Eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze
Různé typy prakovníků se šířily na východ i na západ díky pevninským mostům existujícím mezi Evropou, Amerikou a Asií ještě před začátkem dob ledových a zmizely v době před 35 až 40 miliony let, ve spodním oligocénu. Vývoj koní se tehdy ve Starém světě zastavil. Některé izolované skupiny však přežily až do doby před sedmi miliony lety. Na severoamerickém kontinentě vývoj nerovnoměrně pokračoval, náhlé proměny se střídaly s dlouhými obdobími se změnami sotva patrnými.
vypadal asi takto nebo snad takto? O tom by se dalo diskutovat.
sestavená kostra Eohippa
Toto jsou dvě zkameněliny malinkého Eohippa
Lebka- Stoličky měly nevysoké korunky typické pro měkké rostliny spásající býložravce.
Mesohippus
Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním s středním oligocénu Mesohippus, mírně upravený zvětšený Eohippus, který byl v kohoutku asi
Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst- výmluvné svědectví o změně vlastnosti půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším.
Následkem ústupu vlhkého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujícím větší rychlost: k prodloužení hlavy a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování nepřátel a na včasném útěku. Ačkoliv pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat.
nějak takto mohl vypadat Mesohippus.
Lebka- poprvé se objevují řezáky a přední stoličky (zuby třenové).
Miohippus
U Miohippa se objevuje navíc jeden proměnný vrcholek na horních lícních zubech. Později se tento vrcholek stává charakteristickým znakem zubů u pozdějších druhů koní. Je to krásný příklad toho, jak se původní variace uvnitře druhu stává charakteristickým znakem pozdějších druhů.
Dříve se myslelo, že se Miohippus postupně transformoval v rod Mesohippus anageneticky. To znamená, že dále pokračoval ve vývoji jen Miohippus. Pozdější výzkumy však ukázaly, že Miohippus se pouze oddělil kladogenetickou evolucí od raných druhů rodu Mesohippus. Tyto dva rody se překrývaly asi o 4 miliony let. Ve Wyomingu je navíc místo, kde byly objeveny tři druhy Mesohippa, který žil se dvěma druhy Miohippa. Druhy rodu Miohippus žily asi před 36-25 miliony let.
stavba Miohippa
a takhle asi tento tvor vypadal
Lebka- řezáky už jsou více patrné
Parahippus
Mesohippus vymřel zhruba ve středním oligocénu a jeho nástupce Miohippus pokračoval chvíli beze změn, ovšem ve spodním miocénu (asi před 24 miliony let) se prostředí začalo prudce měnit a Miohippus se začal výrazně speciovat. Do té doby byla evoluce koňe poměrně přímočara a jednoduchá s několika méně významnými liniemi. Rod Miohippus se však rozdělil nejméně do dvou hlavních linií a do jedné krátké větve. Nebudu zde popisovat tyto vedlejší linie a zaměřím se jen na přímou lini vedoucí k dnešnímu koni.
lebka Parahippuse.
Asi před 23 miliony let se objevil rod Parahippus. Byl jen o něco větší než Miohippus, měl téměř stejně velký mozek a zhruba stejnou stavbu kostry. Parahippus byl stále tříprstý a začíná se u něj objevovat pružné vazivo pod chodidlem. Parahippus také ukazuje postupné a kolísavé změny u zubů, což zahrnuje i ustálení zvláštního vrcholku, který byl tak variabilní u rodu Miohippus. Navíc se zde objevují další hroty, které se přidávají k ostatním sériím silných a stále vyšších vrcholů. Objevuje se zde také poprvé cement v korunkách. Postranní prsty postupně zakrňují a přestávají se postupně dotýkat země, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zakrňuje lýtková i holení kost, stavba končetiny se zjednodušuje a zdokonaluje. Výkonnost a rychlost běhu stoupá.
Parahippus se rapidně vyvíjel, až se změnil v rod Merichyppus gunteri, který již byl velmi podobný rychle běhajícímu dnešnímu koni. Tento rychlý vývoj probýhal asi před 18-17 miliony let. První fosílie rodu Parahippus (například rod Parahippus leonensis) jsou tak podobné rodu Miohippus, že je velmi těžké určit, kde probíhá dělící čára mezi těmito rody.
Merychippus
Ve středním a svrchním miocénu, v době před 25 až 20 miliony let, se objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus, ale vykazující přesto mnohé pokročilé znaky. Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů. Toto zvíře mělo ještě tři prsty, ale celou hmotnost nesl již jen střední prst, dva postranní, opatřené též kopýtky, byly již zakrnělé, a za klidného pohybu se již země nedotýkaly. Delší krk umožňoval zvířeti pastvu na nízkém rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled. Tvar hlavy a umístění očí dokazují vzrůstající možnosti sledování větší části obzoru. Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrstva skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla silná ložiska cementu, usnadňující drcení tuhých vrstev, což zlepšovalo trávení. A navíc, ochranné možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly, dodnes typický znak velmi vnímavých koní. Vedle těchto hlavních herců v složitém dramatu vývoje koňského rodu ovšem vystupuje i celá armáda statistů s méně pokročilými znaky, kteří dříve či později vymřeli podle nemilosrdného zákona přírodního výběru. Obrovský Megahippus přežíval jen dokonce miocénu, kdežto jiní, kteří si až do konce podrželi tři prsty, přežívali v různých stadiích vývoje v některých částech Evropy a Asie téměř až do geologické současnosti, snad až do doby před sedmi miliony lety.
Lebka- řazáky sloužící k spásání trávy jsou již dobře vyvinuté.
Pliohippus
Ve středním pliocénu, v mladších třetihorách, tj. asi před šesti miliony lety, vznikl PLIOHIPPUS, blízký dnešnímu koni. Podobal se mu celkovou stavbou těla. Především na silných, dosti dlouhých nohách měl už jen jediný prst s dokonalým kopytem. Postranní prsty byly skryty pod kůží, byla to dlouhá metapodia. V kohoutku byl vysoký jako pony- 122 cm. Koně rodu Equus se vyvinuli z r. PLIOHIPPUS asi před dvěma miliony lety, tedy o pět milionů let později, na počátku dob ledových v Severní Americe. Už v téže době se tato větev koní přestěhovala do Starého světa, kde se dál rozvíjela, zatímco v Americe koně vymřeli. Pravé koně označujeme slovem kabaloidní, protože Linné nazval koně domácí Equus caballus, což je v překladu Kůň kůň ( toto zvíře se ve staré latině jmenovalo jak equus, tak caballus). Přídavné jméno caballinus (koňský) žije nejen jako ,,fons caballinus", slavný pramen Hippocrene, který podle báje vznikl úderem kopyta okřídleného koně Pegase, a proto se považoval za zdroj inspirace, ale také v přejatých slovech kavaleria, kavalír a mnoha jiných. Od Pliohippa odvozujeme také dnešní zebry a snad i domácí i divoké osly a poloosly. Kabaloidní koně už měli všechny znaky koní dnešních, ovšem bez vznosnosti, souladnosti a štíhlosti dlouhých nohou, které jsou výsledkem po věky trvajícího chovatelského výběru řízeného člověkem.
Tento druh se vyvinul ve spodním a středním pliocénu. Byl to první kůň s jediným prstem. Přímý předek rodu EQUUS.
Lebka- vývoj chrupu typického pro býložravce spásající trávu, je ukončen!