Koně, koně, koníci

Od prakoně ke koni

Eohippus- Hyracotherium

Objevení Eohippa

 Pečlivým zhodnocením a výzkumem nalezených zkamenělin se podařilo podrobně objasnit vývoj čeledi koňovitých od eocénu (starších třetihor), z doby před 60 miliony lety, až po počátky zdomácnění koně přibližně 4 000 let př. n. l. Malé zvíře, od něhož se odvozuje původ dnešního koně, nazvali vědci Eohippus, kůň z úsvitu dějin (jitřní kůň). Stejně jako jiní živočichové byl i tento prakoník výsledkem s součástí nepřetržitého vývoje. Jeho přímými předky byli podivní vymřelí kopytníci z řádu Condylartha, kteří žili asi před 75 miliony lety a jsou považováni za výchozí typ všech kopytnatých.

  V roce 1867 byla v eocenních horninách objevena téměř úplná kostra příslušníka rodu Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů i z jiných amerických států se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. V Evropě se však už o třicet let dříve našly pozůstatky, původně zařazené do blízkosti damanů (Hyrax), a proto v r. 1840 dostaly jméno Hyracotherium. Brzy se však ukázalo, že toto zvíře je až na drobné odchylky skoro totožné s americkým rodem Eohippus. Trvalo však skoro sto let, než se podařilo bezpečně prokázat, že tyto odchylky nemají větší hodnotu než ty druhové rozdíly, a že jde o jiný rod. Hyracotherium je dnes platným názvem všech starobylých eocenních prakovníků, Eohippus je jen synonymem.

  Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezena v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.

Popis

 Condylartha, předkové koní i jiných kopytníků, měli na každé noze pět prstů, s velmi silnými, tlustými rohovitými drápy. O patnáct miliónů let později už měl prakoník Hyracotherium na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny- kopýtkem. Za prsty však měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku ,,ostruha“, malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu, je tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální.

  Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili.

  Oči Hyracotheria ležely skoro ve středu hlavy. To do značné míry omezovalo postranní vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější prostorové detailní vidění než rozhled.

  Na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoních nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemných, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakovníků měla podobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvykle ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí.

  Tyto vlastnosti podpořili přesvědčení vědců o tom, že Eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleka nemusely být u všech členů druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikost, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejmenší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.

  Různé typy prakovníků se šířily na východ i na západ díky pevninským mostům existujícím mezi Evropou, Amerikou a Asií ještě před začátkem dob ledových a zmizely v době před 35 až 40 miliony let, ve spodním oligocénu. Vývoj koní se tehdy ve Starém světě zastavil. Některé izolované skupiny však přežily až do doby před sedmi miliony lety. Na severoamerickém kontinentě vývoj nerovnoměrně pokračoval, náhlé proměny se střídaly s dlouhými obdobími se změnami sotva patrnými.

 vypadal asi takto  nebo snad takto? O tom by se dalo diskutovat.

 sestavená kostra Eohippa

                                   Toto jsou dvě zkameněliny malinkého Eohippa

Lebka- Stoličky měly nevysoké korunky typické pro měkké rostliny spásající býložravce.

Mesohippus

   Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním s středním oligocénu Mesohippus, mírně upravený zvětšený Eohippus, který byl v kohoutku asi 45 cm vysoký. Měl ještě klenutý hřbet, ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři, našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami. Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování, takže tento koník si již mohl vybírat z rostlin různé kvality. Stoličky neměly dosud cement.

  Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst- výmluvné svědectví o změně vlastnosti půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším.

  Následkem ústupu vlhkého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujícím větší rychlost: k prodloužení hlavy a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování nepřátel a na včasném útěku. Ačkoliv pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat.

 nějak takto mohl vypadat Mesohippus.

Lebka- poprvé se objevují řezáky a přední stoličky (zuby třenové).

Miohippus